Podivuhodné chvíle se Sluneční písní

Již nevím, kdo mně Sluneční píseň dal. Necelých čtyřicet ručně opsaných řádek na tuhém papíře. Když jsem se před více než půlstoletím vydával na svoje první osamělé toulky po slovenských Karpatech, nosil jsem ty řádky v ruksaku, byly úplně lehoučké. Nevím, co mě tehdy přivedlo k tomu, abych si je vzal s sebou, míval jsem tehdy v hlavě úplně jiné, divočejší myšlenky. Poprvé jsem si Františkova slova přečetl za horké hvězdnaté noci na Plešivecké planině v Jihoslovenském krasu. Na oheň jsem přiložil poslední dřevo a plameny začaly vonět něžnou vůní dřínu. Pod hlavu jsem si dal ruksak a pomalu usínal. Pak jsem si ale vzpomněl na darovaný papír se Sluneční písní. Z obavy, abych jej nepomačkal, jsem jej vyndal z ruksaku a mimovolně začal číst. Slova stará tři čtvrtiny tisíciletí mě začala pohlcovat. Dřín dohoříval, oheň ztrácel svůj jas a písmena Františkovy Písně pomalu tmavla. Zbývalo několik posledních veršů. Vedle spacího pytle ležela zapomenutá jalovcová větev. Položil jsem ji na skomírající oheň a suché jehličí prudce vzplanulo. A v jeho jasu a vyletujících jiskrách jsem ta nádherná slova dočetl. Zdálo s mi, že svět se náhle změnil. Od východu stoupal na nočním nebi k zenitu úplněk, nedaleko se ozývaly neznámé noční hlasy zvířat, velkých i těch úplně nepatrných. Ležel jsem na dně vesmírného oceánu, v nedohledných černých výšinách kroužila nade mnou nesmírně pomalu, ale nezadržitelně daleká hvězdná slunce, zdánlivě malá, ale ve skutečnosti obrovská a rozumem nepochopitelná...